Naučná stezka Kovářovska

Vybudování nové naučné stezky iniciovali v roce 2001 manželé Milan a Pavla Škochovi, kteří jsou i jejími autory. Manželé Škochovi, co by vedoucí souboru Kovářovan, připravili i řadu prezentačních publikací k propagaci Kovářovska a jednotlivých zastavení.
Naučnou stezku a instalaci 21 zastavení v terénu realizovala v rámci projektu Obec Kovářov ve spolupráci s Jihočeským folklorním souborem Kovářovan za finanční podpory Jihočeského kraje.


Kovářov spadá do oblasti Středočeské pahorkatiny a tak jeho charakteristický zvlněný povrch s mírně zahloubenými údolími láká k návštěvě krásné přírody. Okolí Kovářova je protkané spoustou pahorků, lesíků a zejména množstvím rybníků, které ovlivňují druhovou pestrost fauny a flóry. Neméně zajímavou oblastí jsou rozsáhlé lesní porosty vedoucí kolem řeky Vltavy, která též zasahuje do katastru obce. Právě vodní nádrž Orlík s nedalekým kempem Radava, vzdáleným 10 km od Kovářova je velmi navštěvovanou destinací a vyhledávaným místem domácích i zahraničních turistů.
Návštěvníci Kovářova mohou v obci také obdivovat významné kulturní památky, mezi kterými je gotický kostel Všech svatých, barokní fara, pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého na návsi či sousoší Kalvárie, díla barokního sochaře Brokoffa. V neposlední řadě stojí za pozornost střed obce, kterou tvoří rozlehlá kovářovská náves, kde se uskutečňuje každoročně Jihočeský folklorní festival.

Pozorný návštěvník může všechny tyto zajímavosti poznávat po třech trasách „Naučné stezky Kovářovska“ o celkové délce 50 km, která nabízí jednu z možných variant, jak shlédnout krásu této části Jihočeského kraje. Informace na jednotlivých dvaceti jedna zastaveních Naučné stezky seznámí návštěvníky Kovářovska i s jeho bohatou folklorní tradicí.

______________________________________________
Zastavení Naučné stezky mapují i lidové tradice Kovářovska.

Kovářov – zastavení 1.

Vážení návštěvníci, zavítali jste do jihočeské obce Kovářov, která Vám poskytuje tři trasy Naučné stezky s dvaceti jedna zastaveními, jež jsou pozvánkou a doporučením, jak poznat zdejší oblast. Kovářovsko nabízí příjemnou členitou krajinu se spoustou pahorků, lesních porostů, velké množství rybníků i malých rybníčků, které významně ovlivňují druhovou pestrost rostlin a živočichů.

Zdejší oblast je výjimečná z hlediska geologického a umožňuje zhlédnout pozoruhodné skalní útvary či balvany rozmanitých tvarů. Neméně zajímavá je i lidová architektura, která ukazuje v jednotlivých osadách historicky cenné stavby. Velký význam má Kovářovsko z hlediska národopisu, patří do oblasti Kozácka (Táborska – Milevska), může se pochlubit též osobnostmi z oblasti sběratelské a dlouholetou divadelní či folklorní tradicí, se kterou se budete setkávat na jednotlivých zastaveních.

Historie vsi sahá do začátku 13. století. První písemná zmínka pochází z roku 1220, kdy na zdejší tvrzi sídlil vladyka Budilov z Kovářova. Od roku 1461 patřil Kovářov Janu z Rožmberka, krátce byl i majetkem krále. Z dalších majitelů jsou nejznámější Švamberkové a od konce 16. století patřil k orlickému panství. Nejstarší památkou v Kovářově je gotický kostel Všech svatých, farním byl již v roce 1220. Rozkvět zaznamenala ves v 17. a 18. století a z této doby pochází většina kulturních památek. Mezi nejvýznamnější patří sousoší Kalvárie a socha sv. Jana Nepomuckého z dílny sochaře Brokoffa. Architektonicky zajímavou je budova staré barokní fary z roku 1739 s mansardovou střechou, typickou pro stavby tohoto druhu na orlickém panství.

Březí – zastavení 2.

První zmínky o vsi pocházejí z 15. století. Tehdy sídlil na zdejší tvrzi Jindřich z Břízí, který pocházel z rodu vladyků Břízských a Netvorských z Břízí. Ke tvrzi patřily i nedaleko ležící Vepice. Koncem 16. století se stal majitelem Březí Jan Šturm z Hyršfeldu, který osadu připojil ke Kovářovu. Poté tvrz přestala být obývána a v 18. století zcela zanikla. Severně od vsi stojí při silnici do Předbořic boží muka, údajně připomínající vojenskou šarvátku, která se zde odehrála za třicetileté války.

Dobrá Voda – zastavení 3.

Osada bývala kdysi dvorcem, který patřil k petrovickému velkostatku. Jméno pochází pravděpodobně od dobré pramenité vody, jíž se připisovaly léčivé účinky. Studánka s údajně léčivou vodou byla pod lesem zvaným Horychová. Z dvorce vznikla později ves, která měla tři statky a tři chalupy. Z bývalé vsi se do dnešní doby zachovalo pouze několik stavení sloužících již jen k rekreačním účelům. Ve vsi stojí kamenná zvonička z roku 1895 a nedaleko ní malá kaplička zasvěcená Panně Marii.

Hostín – zastavení 4.

Původní středověká osada, o níž se dochovaly první zmínky ze 13. století, si dodnes zachovala díky několika roubeným domům starobylý ráz. Patřila Švamberkům, později rodu Čechovských z Čechovic a za třicetileté války téměř zanikla. Ve vsi je vystavěná malá kaplička, která pochází z roku 1908. V Hostíně prožil své mládí profesor Čeněk Holas, sběratel národních písní a tanců. Na severním okraji vsi je malý památník letce Václava Pešičky, hostínského rodáka, který tragicky zahynul na počátku 2. světové války v Polsku.

Chrást – zastavení 5.

V obci se dochovalo několik roubených chalup ve stylu venkovské lidové architektury. Uprostřed vsi stojí kaplička z počátku 20. století zasvěcená Panně Marii. Dějiny této osady jsou spjaty s nedalekými Holešicemi, kde se dochovala tvrz sloužící v současnosti k rekreaci. Na kraji vsi stojí bývalá budova školy, která je dnes využívána k turistickým účelům. Jižně od osady byla známá schwarzenbergská obora, v níž žili jeleni, daňci a mufloni. Obora byla sice po 2. světové válce zrušena, ale daňci se zde udrželi dodnes.

Kotýřina – zastavení 6.

Starobylá ves s tvrzí je připomínána již v roce 1291. Původně patřila osada i s tvrzí zemskému soudci Budilovi a v dalších letech se ve vlastnictví osady vystřídalo několik rodů. V roce 1519 převzal správu Kotýřiny Jan Hodějovský z Hodějova. Zúčastňoval se aktivně veřejného života, scházela se u něj řada básníků a literátů 16. století, kterými se obklopoval a jejichž činnost podporoval. Na místě bývalé tvrzi, kde dnes stojí zemědělská usedlost čp. 1, byla v roce 1938 umístěna na štítové zdi pamětní deska tomuto velkému českému humanistovi. Od roku 1584, kdy byla Kotýřina prodána pánům ze Švamberka, se historie vsi spojila s osudy Kovářova, s nímž byla součástí orlického panství.

Lašovice – zastavení 7.

Ves se připomíná již v roce 1230, v roce 1370 zde bylo pět vladyckých dvorů. O Lašovicích jako farní osadě jsou zmínky až z doby arcibiskupa Arnošta z Pardubic. V 15. století vznikla z lašovického dvora tvrz se statkem, který držel v roce 1531 Bohuslav z Lašovic. V roce 1604 byla tvrz se dvorem i vsí prodána Švamberkům a od té doby patřila k orlickému panství. Mezi nejvýznamnější památky patří raně gotický kostel Navštívení Panny Marie z let 1260 – 1270, který je od roku 1365 uváděn jako kostel farní. Nad Lašovicemi byla v roce 1940 postavena turistická chata nazvaná podle tamních samot Onen Svět. Vedle ní je nově vystavěná Langova rozhledna, ze které jsou krásné výhledy na Brdy, Šumavské podhůří a Šumavu.

Předbořice – zastavení 8.

První zmínky o vsi pocházejí z roku 1219. Bývala zde tvrz patřící Předborovi z Radešína. Jméno má buď po tomto Předborovi nebo podle své polohy před borem pokrývajícím vrch Hrby. Vladykové z Předbořic používali erbu „kotouč a klenot půl panny prostovlasé o dvou barvách“. Od roku 1504 patřily Předbořice k orlickému panství. V 17. století zde vzniklo mnoho roubených chalup, jedna z nejzachovalejších je na návsi vedle kostela. Raně gotický kostel sv. Filipa a Jakuba pochází z konce 13. století, jako farní je připomínán v roce 1365. Z Předbořic pocházel Karel Cvrk, ředitel školy, překladatel cestopisů, autor četných povídek. Zasloužil se o zasazení pamětní desky Janu Hodějovskému z Hodějova v Kotýřině.

Radvánov – zastavení 9.

Historie Radvánova zasahuje až do počátku 15. století. Roku 1404 patřil k panství břevnovského kláštera a o 130 let později prodal Radvánov břevnovský opat Jakub synům Kryštofa ze Švamberka. Tehdy se ves stala součástí orlického panství. Kaplička ve vsi byla postavena roku 1913 a v jejím sousedství stojí žulový kříž s ukřižovaným Kristem již z roku 1900. Okolí Radvánova je bohaté na zajímavé skalní útvary ze žuly typu Čertova břemene, pozoruhodný je například nepravý viklan u samoty Betlém, asi 1 km jihozápadně od vsi.

Řenkov – zastavení 10.

Osada se připomíná od 2. poloviny 15. století. Leží v malebné kotlině na severozápad od hřbetu Višťáku na pravém přítoku Předbořického potoka. V roce 1497 jsou uváděni na Řenkově Mašek a Hlavín Petr z Řenkova. V roce 1575 se ves stala součástí majetku Kryštofa ze Švamberka a později přešla do majetku Schwarzenbergů. Na obvodu vsi se zachovaly na několika místech pozůstatky kamenného ohrazení. Několik roubených chalup pochází z období rozvoje venkovské lidové architektury v 17. a 18. století. Na svazích zalesněného vrchu Višťáku nad Řenkovem je řada balvanů charakteristických pro zdejší krajinu.

Vepice – zastavení 11.

Původní název vsi byl Epice podle staročeského jména Epp. Na zdejší tvrzi sídlil vladycký rod, který měl ve znaku psí hlavu. První zmínky o Vepicích jsou z roku 1373, kdy na zdejší tvrzi sídlil vladyka Jaroslav z Vepic. Známý je zejména František z Vepic, který byl v letech 1383 – 1404 opatem kláštera v Milevsku a přestavěl kostel sv. Jiljí na milevském hřbitově do dnešní podoby. Zde na štítové zdi je erb vladyků z Vepic, hlava psa věžníka. Vepická tvrz stávala na malém ostrůvku v Novém rybníce na jihovýchodě vsi. Z tvrze se dochoval pouze ostrůvek, na kterém stávala. Dnes je pod hrází Nového rybníka lom na kvalitní dekorativní žulu, která se těží do hloubky.

Vesec – zastavení 12.

První zmínky o této obci pochází z roku 1223, v roce 1260 patřil Vesec jako statek Ratiboru z Vesce. Ve vsi stávala tvrz vladyků z Vesce, kteří ji drželi až do druhé poloviny 15. století. Tehdy se Vesec dostal pod správu kovářovského statku, tvrz přestala být obývána, pustla, až úplně zanikla. V roce 1616 se dostává opět k panství orlickému. Kaple ve vsi pochází z roku 1883. Severozápadně od Vesce se nachází osada Slavoňov. V minulosti ji tvořil zámek z druhé poloviny 16. století, který byl zbořen, dále dvůr, pivovar, lihovar a barokní sýpka. Dominantou Slavoňova je vysoký cihlový komín bývalého pivovaru a lihovaru, na kterém již několik desetiletí hnízdí čápi.

Vladyčín – zastavení 13.

Ves se připomíná již ve 14. století, kdy patřila k milevskému klášteru, po roce 1584 se stala součástí orlického panství. Vladyčín je známý především vzácným seskupením roubených stavení kolem dvora čp. 5. Stavby z počátku 18. století tvoří nepravidelný čtyřtrakt a mimořádnou hodnotu má patrový roubený špýchar. Na návsi stojí zajímavá zvonička vytvořená z vidlicově rozvětveného kmene. Při silnici směrem na Petrovice je na konci vsi malá kaplička zasvěcená Panně Marii. Jihovýchodním směrem se rozprostírá mezi Vladyčínem a Dobrou Vodou zalesněný hřbet Vladyčínská hůrka.

Zahořany – zastavení 14.

Bývalé středověké městečko se připomíná v roce 1323 v listině Jana Lucemburského a patřilo Zvíkovu. V roce 1575 koupil městečko společně se Zvíkovem Kryštof ze Švamberka, po roce 1608 připadlo panství orlickému. Za třicetileté války bylo městečko téměř úplně zničeno a řada obyvatel zahynula i na následky moru. Koncem 18. a počátkem 19. století vznikala na troskách bývalého městečka nová vesnice. Na západní straně vsi se zvedá hřbet zvaný Babiny, na jehož vrcholu stojí sloupová boží muka. Byla postavena v první polovině 19. století jako památka obětem moru a třicetileté války. V Zahořanech se narodil Čeněk Holas, významný sběratel lidových písní a tanců.

Záluží – zastavení 15.

Osada, která byla tvořena v minulosti z poplužních dvorů, se nachází nad Zálužským rybníkem, který patří do velké skupiny rybníků nacházejících se na Kovářovsku. Tyto vodní plochy vznikaly většinou již ve středověku na místech původních mokřin a bažin umělým zásahem člověka, ale záhy se začlenily do okolní krajiny. Na okrajích rybníků našly své uplatnění původní druhy rostlin, především ze společenstva rákosin a vysokých ostřic. Patří mezi ně orobinec širokolistý, chrastice rákosovitá, kosatec žlutý a další druhy. Také okolí Kovářova se svým členitým a zvlněným povrchem je z hlediska flóry druhově zajímavé, pestré a obsahuje řadu druhů význačných pro tuto oblast. Zajímavou lokalitou je Koňský vrch, kde se můžeme setkat s druhy jako je vítot chocholatý, řepík lékařský, pamětník rolní a další.

Zlučín – zastavení 16.

Zastavení v obci Zlučín přináší informace o Kovářovsku, které je významné z hlediska národopisu. Tato oblast se řadí etnograficky ke Kozácku, které zahrnuje Táborsko a Milevsko. Jedno vysvětlení názvu oblasti nacházíme v úpravě čepečku žen, jehož tvrdě naškrobená holubička trčela zvláště pod uvázaným bílým šátkem „jako kozí růžky“. Kozácký kroj vyniká pracnou bílou výšivkou, z níž dokázaly ženy tvořit něžné vzory na bílém plátně. Na Kovářovsku se též narodily osobnosti kulturního a společenského života, profesoři Čeněk Holas a Čeněk Zíbrt. Tito autoři, sběratelé mnoha lidových písní, tanců, zvyků, významně přispěli k zachycení a uchování národní kultury. Ve sbírkách těchto autorů nacházejí náměty i kovářovské folklorní soubory, které společně s krojem udržují zdejší lidovou kulturu.

Žebrákov – zastavení 17.

Ves patřila k majetku orlickému a dochovalo se zde několik roubených chalup. Snad nejzajímavější je polozděná a poloroubená chalupa z roku 1779 čp. 2. Vsí protéká Žebrákovský potok, který se vine malebným údolím a ústí do nejdelší zátoky orlické přehradní nádrže, 2,1 km dlouhé. Památkou spíše technického rázu jsou pozůstatky cihelny při Žebrákovském potoce na jihovýchodním okraji vsi. Cihelny zde bývaly tři: Laňkova, Rozhoňova a Kuchtova. Ignác Kuchta byl potomkem vladyků z Květuše a Humňan, byl i spoluzakladatelem lihovaru ve Slavoňově. Rázovitou figurkou Žebrákova byl v první polovině 20. století František Kuchta, přezdívaný žebrákovský Cimbura nebo také strejc Franc. Říká se, že dovedl nadzvednout nápravu plně naloženého žebřiňáku.

Kovářovská hůrka – zastavení 18.

Tento zalesněný vrch se nachází severozápadně od Kovářova v nadmořské výšce 535 metrů. Je tvořen z žuly typu Čertova břemene a objevují se zde zajímavé balvany, na kterých můžeme nalézt skalní misky s odtokovými žlábky. Na jihovýchodním úbočí se nachází židovský hřbitov, kde byli dříve pohřbíváni občané židovského vyznání z Kovářova a okolí. Kovářovská hůrka byla v minulosti cílem výletů pořádaných hasičským sborem nebo studentským kroužkem. V roce 1947 se započalo s přípravou ke stavbě hřiště. Stavba byla financována z pokladny Svazu české mládeže, z darů některých spolků a významně se podílel i spolek rodáků z Kovářova a okolí v Praze. Hřiště pak bylo slavnostně otevřeno 22. května 1949.

Skalní brána – zastavení 19.

Pozoruhodný přírodní výtvor vznikl pravděpodobně typickým bochníkovitým zvětráváním žulových masivů. V této lokalitě se jedná o nepravou skalní bránu, kdy tři velké balvany byly činností přírodních sil seskupeny tak, že dva tvoří pilíře a třetí balvan spočívá na obou spodních. Celé seskupení připomíná bránu. Průchod mezi balvany je dlouhý téměř čtyři metry, široký až jeden metr. Výška průchodu dosahuje 1,5 až 1,8 metru. Skalní brány vznikaly zejména ve větších skalních celcích, v měkkých horninách činností vodní a především větrné eroze. Část skalní stěny byla erozí rozrušena, postupně odnosem vodou a větrem odstraněna, až se vytvořilo velké okno, připomínající bránu.

Sfinga – zastavení 20.

Žulový balvan je vymodelovaný povětrnostními vlivy do podoby němého strážce egyptských pyramid. Území Kovářovska tvoří amfibolicko-biotitická porfyrická žula typu Čertova břemene, hornina tzv. středočeského plutonu, pocházející z prvohor. Místy se objevují porfyry, aplity, žilné žuly a žilné křemeny, vystupující často ve vyvýšeninách, které pro svou větší odolnost vyztužují. Na řadě míst Kovářovska můžeme pozorovat ojedinělé balvany i celé skupiny velkých žulových balvanů, z nichž některé připomínají kamenná moře. Na mnoha z nich je patrná vodní i větrná modelace. Na povrchu balvanů a bloků vznikají hojně skalní misky s odtokovými žlábky.

Radava – zastavení 21.

Vážení návštěvníci, zavítali jste do kempu Radava, který nese název vesnice, jež ustoupila vodní nádrži Orlík. Tato oblast patří ke Kovářovsku, které Vám nabízí tři trasy Naučné stezky s dvaceti jedna zastaveními. Stezka je pozvánkou a doporučením, jak poznat zdejší okolí s příjemnou členitou krajinou se spoustou pahorků, lesních porostů, velkým množstvím rybníků i malých rybníčků, které významně ovlivňují druhovou pestrost rostlin a živočichů.

Zdejší oblast je výjimečná z hlediska geologického a umožňuje zhlédnout pozoruhodné skalní útvary či balvany rozmanitých tvarů. Neméně zajímavá je i lidová architektura, která ukazuje v jednotlivých osadách historicky cenné stavby. Velký význam má Kovářovsko z hlediska národopisu, patří do oblasti Kozácka (Táborska – Milevska), může se pochlubit též osobnostmi z oblasti sběratelské a dlouholetou divadelní či folklorní tradicí, se kterou se budete setkávat na jednotlivých zastaveních.

Historie vsi sahá do začátku 13. století. První písemná zmínka pochází z roku 1220, kdy na zdejší tvrzi sídlil vladyka Budilov z Kovářova. Od roku 1461 patřil Kovářov Janu z Rožmberka, krátce byl i majetkem krále. Z dalších majitelů jsou nejznámější Švamberkové a od konce 16. století patřil k orlickému panství. Nejstarší památkou v Kovářově je gotický kostel Všech svatých, farním byl již v roce 1220. Rozkvět zaznamenala ves v 17. a 18. století a z této doby pochází většina kulturních památek. Mezi nejvýznamnější patří sousoší Kalvárie a socha sv. Jana Nepomuckého z dílny sochaře Brokoffa. Architektonicky zajímavou je budova staré barokní fary z roku 1739 s mansardovou střechou, typickou pro stavby tohoto druhu na orlickém panství.

manželé Milan a Pavla Škochovi
Foto: Milan Škoch
Náměty čerpány z knihy „Po stopách času obce Kovářov“, Marie Millerová-Hezoučká